Město Damašek

Malik

Tlakem na hrudník jsem ho nenechal vstát a přiblížil jsem se k němu. S ledovým klidem jsem řekl: Víš, ty tady žít nemusíš, ale jestli mě pověsí, nebudete tu mít zázemí a přes hradby se nedostanete. Takž radši mlč a příště na sebe nepoutej pozornost. Nechci na tebe psát stížnosti, jasné?

Hideo

Až mam tvou stížnost víš kde. řekl jsem mu rozzlobeně. Pomalu jsem vstal, ruku v ruce s bolestí. Jdu za Ravierom.

Malik

Zavrtěl jsem hlavou, ale ruku jsem povolil. Běž si. Pak si ale vzpomeň na má varování, až tě budou nabodávat na kůl hradeb... sedl jsem ke stolu a začal jsem cosi psát.

Ravier


Poté jsem ještě chvilku zůstal na tom místě,a pak sjem si uvědomil že tu už nikdo není...Pokrčil jsem rameny a vrátil se do ústředí za ostatníma...

Malik

Doběhl za mnou Ravier. Už odešli...a něco si tu nechali. dal jsem Ravierovi pírko a pergamen.

Hideo

Stále jsem byl v ústředí, ale chystal jsem se odejít, když tu proletěl Ravier, ani si mě nevšiml. Já jsem tady. řekl jsem jim.

Malik

No, tím lépe pro tebe. řekl jsem nezaujatě a podal brk i pergamen Hideovi. Běžte, Altair vás očekává.

Ravier


Sotva jsem došel a Malik už něco po mě chtěl... to se máme vrátit do Masyafu?...řekl sjema vzal jsem ty věci...

Hideo

Tak jdeme. řekl jsem a vyšel jsem z ústředí. Na střeše jsem čekal na Raviera.

Jean Altiere

Procházel jsem se po ulicích, když jsem uviděl, jak na střechu lezou nějací lidé. A nebyli oblečeni jako klempíři. Zakryl jsem si rukou oči před sluncem, abych lépe viděl, a spatřil jsem oblečení dosti typické pro assassiny. No, svou službu tu vykonali, najdu si je v dalším městě. řekl jsem a vyrazil jsem do stáje. Cesta je daleká a musím ještě nabrat vojáky.

Barbara

Cestou do hostince, kde jsem několik posledních dní přespávala, jsem viděla Assassiny. Nevypadali, že by šli někoho zabít. Jejich mise tu pravděpodobně skončila zabitím mého bývalého dočasného zaměstnavatele. Najednou mě něco napadlo. Zřejmě nastal čas na chvilku navštívit jejich město.
Vešla jsem do hospody, vyšla jsem po schodech do prvního patra a jsem zamířila přímo do svého pokoje. Tam jsem si sbalila svých pět švestek (myšleno téměř doslova - v "batohu" jsem měla jen chleba na jeden den a starý Assassinský plášť. Ano, ten plášť jsem si nechala.). Pak jsem sešla dolů, zaplatila jsem z toho zbytku peněz, které jsem měla, hostinskému a vyrazila jsem na cestu do Masyafu, města Assassinů.